Co na srdci, to na blogu

Nenarozené dítě a jeho pomník

10. 12. 2014 0:02
Rubrika: Co mě trápí

Je to už víc než 12 let, kdy jsem přišla o nenarozené miminko. Bylo to ve 13 týdnu těhotenství, manžel byl tehdy na služební cestě na druhém konci republiky... Do té doby bylo vše v pořádku, tak jsem vyrazila s rodiči a s roční dcerkou v kočárku na pouť na Kozubovou. Kdo to u nás zná, ví, že je to sice jen asi 4,5 km do kopce po asfaltce, ale s převýšením téměř 500 m. No, šli jsme pomalu, cítila jsem se fajn, kočár mi tlačil téměř celou dobu taťka nebo mamka, tak to bylo super. Druhý den jsem šla na kontrolu, a to už mi ale pan doktor říkal, že si mě tam nechá, nebo že mám doma ležet a nic nezvedat. No snažila jsem se, mamka u mě naštěstí zůstala, ale bohužel... V noci to přišlo. Do dnes to vidím, jak jsem začala krvácet, mamka začala téměř šílet... sama přišla o dvě děti, tak to prožívala se mnou... já jsem si jen zavolala sanitku. Ti saniťáci už mě ani nenechali sejít dolů, musela jsem na nosítka. Přiznám se, nejsem zrovna lehká, takže měli chudáci co nést. V nemocnici pan doktor jen konstatoval samovolný potrat, a že uděláme výškrab. Dodnes vím, že to bylo 30. 7. 2002 kolem 1 hodiny po půlnoci. Tehdy jsme jeli k našim. Manžel měl přijet ve čtvrtek, ale pustili je až v neděli. Ten čtvrtek jsem probulila. Chyběl mi manžel - osoba pro mě v tu chvíli nejbližší. Brečela jsem tak moc, že jsem vzbudila i mamku, a ta mě po dlouhých letech opět utěšovala.

Od té doby to nějak šlo. Říkala jsem si, že jsem stejně ještě ani necítila pohyby, takže... Přišly další dvě dcerky.

Pak jsem četla knihu o uzdravení rodových kořenů... byla jsem na přednášce O. Vojtěcha Kodeta o uzdravení za nenarozené děti (nebo tak nějak - bylo to v Brně). Uvědomila jsem si, že i já se k tomu musím nějak postavit... To Brno jsem celý večer probrečela. Opravdu jsem si uvědomila, že jsem přišla o dítě, a že už ho nikdy neobejmu. Dala jsem mu jméno - klučičí, protože i když nevím, jakého byl pohlaví, kluka nemáme, tak ať ho máme alespoň v nebi. Dokonce jsem dala sloužit mši za všechny nenarozené děti v naši rodině - nejen já a moje mamka jsme přišly o dítě ( a pokud vím, vždy samovolně).

A zase dobrý... modlila jsem se i za něj... holky o něm ví... dokonce ta nejstarší prý se k němu modlí, když jí je ouvej, tak prý ať jí pomůže...

Letos ale nastala u mě opět změna... Nastal listopad... dušičky... Byli jsme se pomodlit na hrobě jedné babičce, dědečkovi, druhé babičce, dedečkovi, prababičce... a šli jsme ke kříži, že se pomodlíme za našeho synáčka. Ale nějak jsem to necítila. Nějak to nebylo ono. Najednou mi chybělo to, že jsem si před 12 lety nevyžádala to, co zbylo z mého dítěte, a nepohřbila to. Ani nevím, jestli by to tehdy bylo možné, ale dnes už bych se o to alespoň pokusila.

Pak jsem si uvědomila, že byl u nás letos v září odhalen Pomník nenarozeného dítěte. Hned mě ta myšlenka nadchla a jakmile byla jen chvilička, okamžitě jsem se k němu vydala. S kytičkou a se svíčkou jsem dorazila na místo, kde by to mělo být. Jen jsem tušila, ale možná intuice, možná moje srdce mě navigovalo přímo k pomníku... Neumíte se představit ten pocit, když jsem stála před pomníkem, který může být i mého dítěte... Ten pocit, že jsem někde, kde se můžu přímo podívat na dítě, které mohlo být i mým čtvrtým dítětem... S tlukoucím srdcem jsem pokládala kytici a zapalovala svíčku... Po modlitbě jsem tam stála ještě asi 10 minut, a kdybych nemusela odejít, asi bych tam zůstala i hodinu.

Od té doby jsem na tomto hřbitově a u tohoto pomníčku byla sama nebo i s mým mužem hodněkrát. Řekla jsem mu, jak je pro mě toto místo důležité, a jak jsem to přes to všechno v sobě ještě nezpracovala. Sice se trochu divil, ale vyslechl mě, a je mi velkou oporou. Chci ještě jednu mši přímo jen za naše nenarozené mimčo, a zároveň si ho pokřtít i svěcenou vodou, tak jak prý to má být, a to myslím, že pak už budu zcela smířená, ale jedno vím jistě... Pomník nenarozeného dítěte mi hodně pomohl a pomáhá!

 

 

 

Zobrazeno 1642×

Komentáře

Akdis

To mi něco připomíná... Moje mamka přišla o tři děti, měla jsem mít staršího bratra, mladší sestřičku a dvojče... ale zůstala jsem jediná ze čtyř... a to mi ještě mamka říkala, že jsem taky málem nepřežila... :-)

Dzamila

krásné a hluboké zamyšlení. celkem často v práci (= porodnici) prožívám probíhající potraty s ženami, kterých se to týká... I těch nesamovolných...

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio